KRITIKY ČKO

11.4. 2002 Luboš Stehlík

Vyprodaná Dvořákova síň pražského Rudolfina zažila 4. února skutečný hudební svátek. Český spolek pro komorní hudbu uspořádal koncert k životu se opět probouzejícího Českého komorního orchestru (ČKO), který je legitimním nástupcem legendárního sdružení soustředěného ve 40. letech kolem Václava Talicha a později, už pod názvem Český komorní orchestr, kolem Josefa Vlacha, jedné z nejvýraznějších osobností české hudební kultury 2. poloviny 20. století. Copyright Josefa Vlacha je přítomen i v třetí fázi orchestru, která je spjata s Janou Vlachovou a Ondřejem Kukalem. Oba prošli Vlachovou školou a její hlavní rysy důsledně prosazují. Výsledkem je naprosto nezaměnitelný zvuk, vyznačující se neuvěřitelnou intenzitou, barevností a souhrou. Únorový koncert byl vlastně signálem zintenzivnění činnosti a vzkazem českým komorním orchestrům, že musejí počítat s ostrou konkurencí. To, že orchestr umí skvěle zahrát i jiná díla nežli obligátní romantické serenády dokázal více než přesvědčivě. První polovina koncertu patřila Mozartovi. Nejdříve to bylo Adagio a fuga K 546, kde dirigent Ondřej Kukal akcentoval pochmurné vrstvy partitury, posléze prosvětlený, bezproblémový svět Houslového koncertu A dur K 219. Hra ČKO dokazuje, že při sugestivním a přesvědčivém podání může Mozart fascinovat i mimo sféru takzvané autentické interpretace. Soudě podle několika diváků, kteří před začátkem koncertu se zaujetím četli článek s podivným titulkem "Rocker vážné hudby", přilákal do Rudolfina hodně lidí Pavel Šporcl. Tento houslista s mimořádným vkladem přirozené muzikality hrál Mozarta uvolněně, efektně, s jakoby ledabylou elegancí, s velmi osobitou volbou smyků a rubat. Zvlášť působivá byla volná věta a efektní Ä la turecký pochod třetí věty. Úvodní část hnal do neobyčejně rychlého tempa, které ho občas v technických detailech uhnalo. V centru pozornosti druhé poloviny večera byla premiéra Kukalovy Komorní symfonie pro smyčcový orchestr op. 16, jejímž východiskem byl autorův 1. smyčcový kvartet. Postmoderní skladba přetavující mimo jiné různé prvky hudby minulého století je svou strhující výrazovou intenzitou a otevřeností předurčena k tomu, aby komunikovala bez podbízení se s pestrou strukturou posluchačské obce. Orchestr využil beze zbytku šanci ukázat svoje kvality nejen v této skladbě, ale i v málo známé Schubertově rané Předehře c moll D 8, jejíž zařazení bylo myslím nadbytečné, a hlavně v rustikálních Rumunských tancích Bély Bartóka, v nichž sólově zazářila houslistka Jana Vlachová. ...

19.11.2002 Eva Vítová

Shodou okolností byl koncert Českého komorního orchestru 24. 9. vůbec první akcí po srpnové povodňové kalamitě v Rudolfinu. Vystoupil s jásavým programem: Malou suitou Iši Krejčího, Serenádou č. 2 Bohuslava Martinů, Tanci pro harfu a smyčce Clauda Debussyho a Serenádou Es dur Josefa Suka. Všechny skladby, každá svým způsobem, hovořily o preciznosti přípravy, propracovanosti souhry a zvukové čistotě. Hudba Iši Krejčího měla brisknost rytmických rafinovaností rychlých vět i přilnavost melodičnosti pomalé druhé věty, v hudbě Martinů bylo exelentní nástrojové souznění ve skupinách prvních a druhých houslí s violami dovedené až k průzračné jednotnosti. Jana Boušková přednesla s orchestrem Debussyho Tance brilantně v technických pasážích, s prchavou efemérností impresionistické nálady v celku nádherné skladby a byla právem odměněna ovacemi. Provedení Sukovy Smyčcové serenády je vždy posluchačským svátkem, pro interprety pak bez výjimky prubířským kamenem. Neopakovatelná rozezpívanost melodií dává orchestru ve všech větách nespočet příležitostí se zaskvět entuziastickou souhrou, stejně jako mu klade nebývale nástrah, ať už v souhře samé nebo v průhledné intonaci. Český komorní orchestr se právě touto interpretací podepsal pod soupis těch, jimž vévodí proslavená Talichova nahrávka. Ondřej Kukal za dirigentským pultem podtrhl vše, co v Sukově hudbě nalézáme a chceme slyšet, docílil elitní čistoty hráčské souhry a precizní jistoty. Hráči propojeni v jeden celek sólistického typu opravdu jednotně "vydechovali" společně klenuté fráze a dali posluchači opojení z hudby, které neslýchá často. Skvělý zážitek.


21.9.2003 Luboš Stehlík

Dne 12. 6., krátce po výročním dni narození houslisty, dirigenta a pedagoga Josefa Vlacha (8. 6. 1923), vzdal poctu tomuto výjimečnému umělci Český komorní orchestr, v němž ještě hrají i bývalí členové Vlachova Českého komorního orchestru. Josef Vlach stál totiž v 50. letech u zrodu jeho druhého života, když ten první, spjatý se jménem Václava Talicha, zardousila ve 40. letech komunistická nomenklatura. O obnovení našeho prvního komorního orchestru se zasloužila nedávno jeho dcera Jana Vlachová. (O tom všem je více informací v červencovém vydání.) Stínem koncertu byla nemoc Vlachova žáka Ondřeje Kukala, jehož na postu dirigenta zastoupil stuttgartský rodák Andreas Sebastian Weiser (mimochodem absolvoval dirigentskou stáž jako asistent u Václava Neumanna v České filharmonii). Dlužno dodat, že to byl záskok více než důstojný. Neobyčejně krásné bylo provedení Mozartovy Symfonie g moll KV 550, která i přes spíše klidnější tempa v rámci jasných kontur byla plná energie a jasu. Bylo to nejlepší provedení této skladby v Praze za poslední dekádu. Jestliže zařazení Barberova známého Adagia bylo velmi vstřícným krokem k šikorému spektru návštěvníků Rudolfina, nevzpomínám si, kdy naposledy zazněla v Praze Elgarova Introdukce a Allegro pro smyčcové kvarteto a orchestr op. 47. Je to sice skladba silně eklektická, zahraje-li se však způsobem, který jsem s úžasem vyslechl, pak se může i průměrná kompozice stát velkou. Nemalou zásluhu na tom mělo Vlachovo kvarteto Praha. Právem nejvíce očekávaným číslem programu byl Mozartův Klavírní koncert A dur KV 488. Sólový part přednesl se sobě vlastním stylovým a úhozovým perfekcionismem Ivan Moravec, též přítel Josefa Vlacha. Tak lahůdkové menu by se určitě líbilo i Wolfimu.


19.12.2003 Luboš Stehlík

Zahajovací koncert 2. abonentního cyklu Českého komorního orchestru se odehrál 8. 10. v pražském Rudolfinu. Dobrou zprávou je, že jeho dirigent Ondřej Kukal, který vloni nečekaně vážně onemocněl, je na tom lépe, špatné je však, že koncert se odehrál ještě bez něho. V přípravě a vedení orchestru ho však plně zastoupila umělecká vedoucí Jana Vlachová. Mimochodem tak skvělé obsazení prvního pultu - Jana a Dana Vlachovy - nemá žádný český orchestr, ty nejlepší nevyjímaje. Program nabídl prosluněnou hudbu od Mozarta a Dvořáka. Malou noční hudbu hrál orchestr nádherně vylehčeně, měkce a s tak perfektní souhrou, že jsem měl někdy pocit, jako kdybych slyšel smyčcový kvartet. Svoje mimořádné tónové kvality pak mohl plně rozvinout v Dvořákově Smyčcovém sextetu op. 48. Navíc v koncepci, v tvoření tónu a frázování lze i po desetiletích dešifrovat vklad Václava Talicha a jeho pokračovatele Josefa Vlacha. Díky velmi matnému výkonu Akiho Kishi pak zůstalo ve stínu provedení Mozartova Klarinetového koncertu A dur. Mladičká Japonka se trápila jak s technikou, tak s kvalitou tónu.