Historie ČKO

Vznik tohoto komorního orchestru snad nejlépe charakterizují slova dcery Václava Talicha Dr. Víty Dejmalové-Talichové:

V květnu 1945 byl konec a Václav Talich nesměl vstoupit do Národního divadla, neřídil slavnostní Libuši, byl zatčen a 6 týdnů vězněn. Vyšel z Pankráce o 12 kg lehčí, ponížený, ale s přáním být čímkoli státu prospěšný. Moc ministra školství Zdeňka Nejedlého byla však veliká a Talich, ač ospravedlněn, nesměl veřejně vystupovat. Stál v 63 letech bez práce a bez finančního zabezpečení... Ale nestál sám! Byli kolem něho mladí muzikantští adepti - konzervatoristé. Rádi poslouchali jeho hudební i filosofické úvahy a přemýšleli jak mu pomoci, jak upravit jeho neúnosný stav. Už dávno se můj otec zabýval myšlenkou vytvořit komorní orchestr, který tehdy v Praze ještě žádný nebyl. Bylo přece nemyslitelné s těmi mladými něco neuskutečnit. Talich by měl práci a mladí odborné orchestrální vzdělávání. Jenže získat všechna povolení a nikde nenarazit už bylo podstatně těžší. Ale mladistvé nadšení překoná mnohdy nepředstavitelné: táta pracoval se svými dirigentskými žáky doma a domů přicházeli i jednotliví hráči. Počátkem r. 1946 vyhověl pozvání na jeden koncert ve Stockholmu a odtamtud píše I. Medkovi: "Přijedu 20. května do Prahy a zůstanu tam. Vidím svůj hlavní úkol (a krásný úkol) ve vyučování, jakožto nejvyšší metě, k níž může člověk dospět. To není trest, nýbrž čest." Jak napsal, tak udělal. Pustil se ihned do práce - zkoušky orchestru byly dělené 2-3x týdně, předem promyšlené a velice náročné. Talich byl ve svém živlu: za sebou léta zkušeností, před sebou mladé adepty, asi často překvapené nároky na ně kladenými i bohatstvím jeho fantasie, jak technické, tak hudební. Ve své víře, že pílí a vytrvalostí lze mnohé překonat, trpělivě brousil svůj budoucí nástroj. Na podzim 1946 se ČKO představil veřejnosti poprvé. "Komorníčci" hráli nadšeně, sebejistě, zkrátka skvěle. Jejich "táta" byl šťasten. Dobrá věc se podařila...

Ivan Medek, který stál u zrodu orchestru v r. 1946, návštěvou tehdejšího ministra kultury Zdeňka Nejedlého rozhodným způsobem dopomohl spojení Václava Talicha s mladými hudebníky. Na umělce, kterého obdivoval, vzpomíná:

První dirigent, kterého jsem v životě viděl a slyšel, byl Václav Talich. Říkám úmyslně "slyšel", protože zvuk České filharmonie z roku 1940 mám dodnes v uších. Mýlím se, idealizuji? Často jsem o tom uvažoval. Pak jsem po letech četl, co si o Talichovi mysleli takoví umělci, jako byl Svjatoslav Richter nebo Herbert von Karajan, pro něhož byl Václav Talich vzorem v tom, jak dokázal vytvořit z orchestru jednolitý hudební nástroj.
Talicha s Českou filharmonií jsem potom už jen poslouchal z nahrávek. Ale od založení Českého komorního orchestru v roce 1946 jsem se na Talichovu práci také díval. Byl jsem takřka při všech zkouškách. A tam se odehrávalo něco, co jsem do té doby neznal. Ti mladí, někdy i velmi mladí lidé se (na rozdíl od některých starých filharmoniků nebo členů orchestru Národního divadla) Talicha nebáli. Oni ho milovali. To slovo zahrnuje úctu, respekt a vědomí spoluodpovědnosti. A kvalita orchestru, tohoto zvláštního, skoro tajemného seskupení různých nástrojů i osobností, je na vzájemné úctě, respektu a odpovědnosti úplně závislá. Ti mladí věděli, že před nimi stojí největší osobnost českého hudebního reprodukčního umění, dirigent, který by mohl (kdyby byl ochoten emigrovat) řídit nejlepší světové orchestry, a přesto s nimi trpělivě pracuje na každém detailu v Malém sále Rudolfina. Společně neúnavně hledali, až se jim podařilo dosáhnout překvapivé, doslova neslýchané úrovně. Po několika skvělých koncertech dostali pozvání do ciziny: Salzburg, Vídeň, Paříž. Nikdy tam nejeli, nikdy tam nehráli. Přišel totiž "vítězný" únor 1948.
A to byl konec.

Nebýt Josefa Vlacha a jeho přátel, kteří o několik let později - už bez Talicha - Český komorní orchestr obnovili, a nebýt Vlachovy dcery Jany a jejích přátel dnes, možná by se na Český komorní orchestr zapomnělo.
První houslista tehdejšího orchestru, Talichův žák a spolupracovník, primárius a zakladatel Vlachova kvarteta Josef Vlach, se po deseti letech v roce 1957 vrátil k Talichově myšlence, soustředil kolem sebe 24 hudebníků na smyčcové nástroje a stal se učitelem a vedoucím tohoto orchestru. Jeho přístup ke studovaným skladbám přesvědčil a okouzlil hudebníky natolik, že se scházeli na zkouškách i bez bezprostřední koncertní vyhlídky. Na prvním koncertě byl orchestr tak připraven, že se stal okamžitě středem pozornosti. Detailní práce, dělené zkoušky, zkoušení v kvartetech - to byly základy úspěchu Vlachova orchestru.

"Když moji přátelé poznali kouzlo této práce a objevili jinou hudbu, která dělá člověka šťastnější (i když vyžaduje hodně energie), žasnul jsem jakých osobních obětí jsou schopni. Často přicházeli do zkoušky unaveni, a někteří - i když v minulosti vyžadovali, aby jejich práce byla honorována - zde pracovali bez nároku na okamžitou odměnu." (Z poznámek J. Vlacha)

Po Vlachově odchodu se členové orchestru příležitostně scházeli, zkoušeli a koncertovali. To je však neuspokojovalo a toužili po pravidelnější a systematické práci, kterou poznali u Josefa Vlacha. V koncertní sezoně 2002/2003 tak vznikla první abonentní řada a orchestr právně zakotvil jako obecně prospěšná společnost. Zkoušelo se v obsazení velkých smyčců a nastudování základního repertoáru smyčcových serenád se vedle koncertního mistra Jany Vlachové ujali dirigenti Ondřej Kukal a Andreas Sebastian Weiser. Detailní práci a její charakter poznávají další generace mladých studentů, které orchestr zve ke spolupráci.
Všichni současní členové mají stále na paměti větu, která v roce 1947 uvozovala první pracovní smlouvy jejich předchůdců:

"Český komorní orchestr vznikl vlastním rozhodnutím českých hudebníků, vytvořiti soubor mimořádné úrovně i charakteru a je ctí pro každého instrumentalistu, stane-li se členem tohoto souboru"